PORCELÁN - ZNAČKY PORCELÁNU
Porcelán není kamenina. Na rozdíl od kameniny má porcelán střep slinutý a v slabé vrstvě prosvítá. Podle vypalovací teploty se dělí porcelán na tvrdý a měkký. Tvrdý neboli evropský porcelán má vypalovací teplotu 1350 °C až 1500 °C. K měkkým porcelánům patří porcelán asijský s vypalovací teplotou kolem 1300°C, anglický kostní s vypalovací teplotou 1220 °C až 1300 °C a fritový s vypalovací teplotou kolem 1100 °C.
Kolébkou porcelánu je Čína, kde se poprvé objevuje v 7. století za dynastie Tchangů. V Evropě, kam se dostal přes Palestinu za křižáckých válek, byl porcelán doslova vyvažován zlatém. Byl oblíben nejen pro svou krásu, ale přisuzovala se mu i kouzelná moc. Věřilo se například, že porcelánová číška obsahující nápoj, do kterého byl přimíchán jed, otrávený nápoj nestrpí a rozpadne se. Když roku 1295 přivezl Marco Polo o porcelánu první určitější zprávy, počaly se objevovat stále hojnější pokusy o jeho napodobení. Většího úspěchu se zájemci o porcelán dopracovali až koncem 17. století ve francouzském Saint-Cloud, kde založili výrobu měkkého fritového porcelánu. Tvrdý porcelán vynalezl teprve roku 1709 Johann Friedrich Bottger v Míšni. Ačkoliv bylo tajemství porcelánu pečlivě střeženo, rozšířila se brzy jeho výroba do mnoha evropských zemí.
Fritový porcelán
Anglický kostní porcelán (bone China)
Kostní porcelán byl pojmenován podle hlavní součásti svého střepu, kterou tvoří kostní popel. Tento druh procelánu vynalezl v Anglii roku 1748 Thomas Frye. Roku 1790 jej zdokonalil a průmyslově využil josiah Spode v Stoke-on-Trent. Předností porcelánu je silná průsvitnost, avšak jeho technické vlastnosti se tvrdému porcelánu nerovnají.
Přežah se vypaluje zasypaný křemennou moučkou při teplotě 1280 °C až 1300 °C, dokud nedojde k úplnému slinutí střepu. Na střep se aplikuje glazura o složení: živec, kyselina boritá, křemen a plavená křída.
Vypalovací teplota glazury je 1100 °C až 1150 °C. Kromě obvyklého způsobu glazování lze glazuru nanášet tak, že předmět nastříkneme lepivou olejovou vrstvou a poprášíme práškovou glazurou. Chceme-li získat tenký střep, osoustruhujeme suchou nádobu přibližně na polovinu původní síly střepu. Tento způsob je typický nejen pro kostní porcelán, nýbrž i pro Wedgwoodovu keramiku.
Biskvitový porcelán (parián)
Figurální keramika se v továrnách na kostní porcelán vyráběla ze zvláštní hmoty, vypalované bez glazury. Svým vzhledem tento procelán připomínal parský a carraský mramor, a proto se mu někdy také říká carrarský porcelán nebo parián. Poprvé byl vyroben v Anglii v Stoke-on-Trent roku 1844 a používal se zejména na kopie antických figur. Název biskvit (z francouzského biscuit — dvakrát pálený) vznikl podle technologického postupu při výrobě figur. Ty jsou odlity do forem, retušovány a přežahnuty. Potom jsou přeretušovány a znovu páleny v ostrém výpalu (opět bez glazury). Abychom předešli deformacím v ohni, vypodložíme figury výstužemi zhotovenými ze stejné hmoty jako figury. Podle Pukalla obsahuje parián 60 % živce a 40 /o kaolinu. Podle Segera je kodaňský biskvitový porcelán sestaven z 45 % živce, 54 % kaolinu a 1 /o mlete-ho mramoru. Vypaluje se při teplotě 1300 C.
V Anglii existovala i výroba barevného biskvitu (zabarveného ve hmotě kovovými oxidy). Ten býval zdoben bílou hmotou pomocí techniky nazvané páte-sur-páte nebo porcelánovými emaily nanášenými na neglazovaný střep (émaux sur biscuit).
Ostatní měkké porcelány
Segerův porcelán
Tvrdý porcelán